Hranice humoru... proč jsme tak posedlí něčím, co nám vlastně může být jedno?

Tento text je jen o humoru a jedné obsesi českých novinářů.

I v době, kdy tradiční média v Česku prakticky přestala až na výjimky existovat máte vždy jednu jistotu. Když se v médiích objeví rozhovor s někým, kdo se živí děláním humoru, dostane zásadní otázku: “Kde jsou podle vás hranice humoru?” Vždycky, zcela automaticky pořád. Tohle jsou třeba náhodné titulky, které jsem poskládal z obyčejného promptu “hranice humoru rozhovor” do vyhledavače v Googlu… (sledujete pružné použití slova prompt?)

Upřímně, česká média mají dnes podle mého názoru dva zásadní problémy- to, že je dělají (z většiny) nepříliš chytří lidé a těch výjimek z pravidla není mnoho a obtížně se hledají. A pak to, že prakticky všechna současná česká média, ať ta tradiční nebo ta nová provádějí nejzákladnější žurnalistiku, která se jmenuje “děláme rozhovor, protože je to žurnalistika nejméně náročná na peníze a není k ní potřeba bůhvíjak velká mentální kapacita. A to ani na straně nás, kteří to děláme, ani na straně konzumentů.”

Pokud tedy hledáme důvody, proč mají média pro všechny komiky jednu a tu samou otázku, tohle je určitě jeden z nich. Neumí se zeptat na nic chytřejšího. A opisují jeden od druhého. Ale pořád to není celá odpověď. Důvody jsou podle mě hlubší.

Jeden z důvodů, proč mě baví dělat komedii je ohromná svoboda toho žánru, která se vám vyjeví hned, když do ní opravdu proniknete. Možnost říkat co chcete byla s tím žánrem spojená od počátků samotné existence komedie. Když do žánru proniknete z novinařiny jako já, je ta svoboda ještě zjevnější. Novinář (jak nás vždycky učili) má popisovat realitu jak je. Ale jakmile začnete dělat komedii, je to tak trochu jako byste si záměrně poškodil vnímání. Najednou realitu nevidíte a nepopisujete jak je, ale automaticky v ní hledáte chyby, zajímavé a problematické body, které ostatním zůstávají skryté, nebo jim nevěnují velkou pozornost. Zároveň je to ale pořád popisování reality.

Ptát se komiků “kde je hranice humoru” je tak stejné jako ptát se novinářů “o čem ještě psát a o čem už ne”. Nicméně žijeme v době úzkostné a snaha “hlavně se nikoho nedotknout” je všude kolem. A novináři na ní zjevně touží znát odpověď, čistě proto, že pro dobu úzkostnou nemáme žádnou mapu.

K tomu se přidává další zajímavý fenomén- komici vždy cílili na “elity”, což bylo vždy bezpečné. “Ti nahoře” byli ostatně cílem komedie vždycky. Ale v situaci, kdy ve společnosti neexistuje shoda ani na tom, kdo jsou “ti nahoře” padá i tahle hranice. Progresivisté budou tvrdit, že svět ovládají staří bílí muži, byť už to minimálně částečně není pravda a konzervativci vidí kolem sebe svět utvořený progresivistickými elitami se záchody pro každé pohlaví a kvótami zasahujícími i do soukromého sektoru. Nemáme tedy shodu ani na tom, kdo tedy je “ten nahoře”.

Nicméně zpět k otázce kterou kladou čeští novináři do zblbnutí komikům. Její nebezpečí je dvojí. První spočívá v tom, že pídění se po hranici implikuje, že tu hranice je, nebo by alespoň být měla. A pojďme kolem toho přestat chodit- neměla. Je hranice odvahy jednotlivých komiků, hranice jejich komediálních schopností, jejich intelektu a hranice toho, co jim dovolí publikum. Jiná hranice není. Komik by měl posoudit, co jeho publikum rozesměje a co mu chce říct. A zbytek je na něm. Vtip říkáte teď a tady. A stejně tak, jako je nesmysl analyzovat dnešním pohledem padesát let staré filmy a rozčilovat se nad tím, jak strašně nesedí do dnešního světa, je nesmysl rozebírat vtipy mimo jejich kontext.

Tvrdím, že každý vtip existuje v trojúhelníku mezi tím “co se říká”, “komu se to říká” a “jak se to říká”, Řečeno stand-up hantýrkou- každý bit o tom, jak je napsaný/vymyšlený, je o delivery a je publiku. Když vám dvě z těchto tří věcí fungují, publikum se většinou směje. Říkejte tomu třeba Staňkův trojúhelník, kde musí být funkční dva ze tří vrcholů. I špatný vtip může rozesmát, pokud ho dobře řeknete a máte otevřené publikum. A i dobrý vtip nebude fungovat pokud ho řeknete špatně a navíc nevhodnému nebo nenaladěnému obecenstvu.

Druhý problém otázky po hranicích pak je v tom, že podsouvá, že překroční téhle hranice je nebezpečné nebo nevhodné. Že tam dál už je zlo. Upřímně- žádný vtip nikdy nerozpoutal válku. Byť ve válce se humor často používá- většinou k propagandě.

A tam samozřejmě hranice jsou. Dané tím, že si děláte legraci pouze z těch druhých. Ale to by neměl být náš případ. Za normálních okolností humor hranice hledá-a překračuje. Ale jsou to hranice novinářů, ne komiků. Ti by hranice mít neměli.